Nezvučná „řeč pro sebe“, ke které dochází, když člověk o něčem přemýšlí, vytváří si nějaké plány, rozhoduje se, vzpomíná, něco si pro sebe ujasňuje. Je pro ni tedy typické těsné sepětí s myšlením, zejména s řešením problémů, soudí se, že fixuje výsledky psychických procesů. Pojem zavedl ve 20. letech 20. stol. ruský psycholog Vygotskij, později ho rozpracovali jeho kolegové a následovníci Lurija, Sokolov a další (✍Vygotskij, 2004; viz též komentáře Průchy tamtéž). Původně se užíval ve dvou významech: (1) etapa plánování ↗produkce řeči, předcházející vyslovení výpovědi (předstupeň řeči vnější), (2) jazyková forma myšlení, která není určena žádnému adresátovi; již řadu let se užívá termín v.ř. (inner speech) pouze v druhém významu.

V.ř. má specifickou formu, povahu i funkce. Je zlomkovitá, útržkovitá, zhuštěná („svinutá“), se zjednodušenou syntaxí. Zachovává intonační schémata, může mít i dialogickou formu. Metodou zkoumání v.ř. je dlouhodobě introspekce (vědomá reflexe tohoto procesu), která poskytuje pouze omezené možnosti zobecnění. V poslední době se v.ř. stává předmětem zájmu i ↗neurolingvistiky, která zkoumá neurologické koreláty vnitřní a vnější řeči, studuje v.ř. u osob, které v důsledku poškození mozku nemluví (např. ✍Majerová, v tisku) aj. Zajímavá je i otázka, v jaké formě probíhá v.ř. u neslyšících, zda ve ↗znakovém jazycen. mluveném (✍McGuire & Robertson, 1997). Z jiného aspektu se dnes v.ř. studuje v souvislosti s intrapersonální komunikací, která může být i slyšitelná n. viditelná, ale také není určena žádnému adresátovi (✍Janoušek, 2001; ✍Janoušek, 2002).

Geneticky se v.ř. vyvíjí při ↗osvojování jazyka dítětem z řeči egocentrické (hlasitého mluvení dítěte pro sebe); charakter egocentrické řeči byl předmětem známého odborného sporu mezi psychology Piagetem a Vygotským. Piaget soudil, že egocentrická řeč dítěte postupně přechází v řeč socializovanou (určenou adresátovi), zatímco Vygotskij dokazoval, že „se stáhne dovnitř“, přechází v řeč vnitřní.